Nejnovější kniha Françoise Laruella obohacuje současné psaní o fotografii o zcela původní myšlení. Autora nezajímají témata dnes už tradičně spjatá s teorií fotografie, ale zabývá se samotnou podstatou fotografie.

Popisuje fotografii jako myšlení, které umožňuje nově se vztahovat ke světu. Zpochybňuje představu kauzálního spojení fotografované skutečnosti a fotografického obrazu a popisuje ji jako iluzi, vytvořenou technologickým automatismem. Toto tvrzení dovádí do důsledku: fotografie se v jeho pojetí stává fikcí – skutečnou pouze v rámci její vlastní ploché existence. Laruellova nefotografie fotografii nepopírá, ale naopak upozorňuje na její univerzální platnost a nově ji zasazuje do kontextu umění, filozofie a především vědy.

„Fotka není zrcadlovým zdvojením sebe samé a ještě méně je odrazem něčeho vnějšího nebo nějakou hrou odrazů, simulakrem. Je to absolutní odraz bez zrcadla, pokaždé jedinečný, ale schopný nekonečné moci, který neustále skrývá množství identit.“