Fotografie se momentálně nachází ve fázi, která bývá označována jako „doba po umělecké fotografii“. S koncem jedné historické etapy přichází kritické ohlédnutí, které hodnotí, vyjasňuje a nově definuje věci, které byly bez časového odstupu neviditelné. Jednou z cest, jak zpětně pochopit podstatu éry umělecké fotografie, může být analýza fenoménů, které se ocitly na periferii zájmu. Vize fotografie jako umění byla v několika předešlých desetiletích ideou jednotící veškerou aktivitu oboru. Mezery, které zanechala v historii fotografie, sbírkových fondech a ve výstavní činnosti, lze chápat jako přirozené a logicky zdůvodnitelné důsledky působení preferenčního systému směrovaného na jediný úběžník, přesto je třeba je vysvětlit. Projekt Příjemné závislosti se zaměřil na inscenovanou fotografii 70. let, kterou dobová kritika opatřila nálepkami manýrovitosti, vyumělkovanosti a křečovitosti. Snaha vysvětlit důvody takového postoje otevírá tradiční problém poměru amatérské a profesionální fotografie a řadu s ním souvisejících podtémat.